Notre tarte aux bleuets

Mexiko!

Během prvních letních víkendů ožilo plzeňské náměstí hned několika hudebně tanečními festivaly. Prostor kolem katedrály zaplavily nesčetné zástupy diváků, z nichž drtivá většina už na první pohled byla atakována kulturním happeningem zcela neplánovaně. Symbolem krásného dne se tak staly tepláky, pivo a přemaštěné langoše, do kterých se konzumenti zakusovali s neobyčejným gustem.

My se však soustředili na vystoupení taneční mexické skupiny, s jejímiž členy jsem měl tu čest seznámit se v music baru Anděl (kde jinde, že?). Představení bylo dokonalé, ať už vezmeme v potaz nádherné kostýmy, jež protagonisté měnili s každou scénou, nebo samotnou choreografii a údernost flamencových kroků v doprovodu smyslné kytary a typických mexických hlasů. Ohromen tímto představením, doufám v další nečekaná setkání!

Jedna tvrdí, že věkový rozdíl jsou tři roky a druhá si zakládá na tom, že půl rok je velmi důležitý, takže pravdivější je tvrdit, že správný věkový rozdíl je dva a půl roku. To však nevypovídá o tom, jak to ve skutečnosti vypadá. Veřejnost má totiž pocit, že ta "s rudou září nad Kladnem" (já) je starší. Dodnes to nechápu.

Báseň zde skládat opravdu nebudu. Jedním z důvodů je to, že by to dopadlo opravdu příšerně a naši "pravidelní" čtenáři (kterým tímto děkuji) by tuto stránku zablokovali a litovali toho, že sem kdy zavítali.

Chtěla jsem zde vysvětlit podstatnou úlohu, kterou splňuje starší sourozenec.
Zprvu dostává výprask, vyhubováno za svou sestru či bratra, protože je to jednoduše tak správně (alespoň si to tak myslí). Postupem let si mladší sourozenec uvědomuje své postavení, a tedy všechny nekalosti toho druhého "po právu" sdělí autoritě, a ta se zdárně postará o jistá opatření (zabavení hraček, zlomení vařečky apod...)
Později, když je mladší dítě trochu "přemoudřelé" si rodiče uvědomují své nedostatky ve výchově mladšího dítěte a snaží se to nejrůznějšími způsoby napravit, ale uvědomují si, že už je trochu pozdě a jejich skrček je tak trochu "na jiné koleji".
Následují jisté teatrální scény, kde se jede do "výchovného zařízení", ale dítko si moc dobře uvědomuje, že se nikam nejede (nanejvýš k babičce), takže si provokativně sbalí všechny plyšové medvědy a při obouvání si pobrukuje, zatímco straší dítě bezmezně rodičům vše věří, a tedy má oči jen pro pláč. (Nikam se nejelo a vše skončilo jen u toho obouvání)
Tento "trest" se rodičům opravdu nepovedl, protože mladší dívka (já) si z toho do dnes dělá srandu. Zatímco ta starší ještě dnes třeští oči.

Dnes je to tak, že zbožňujeme face time a neustále smskování. Já se vždy těším na čtvrteční, nebo páteční večery, protože to Barunka přijíždí do Plzně.
Pečení, česání, "beauty dny" to vše patří k aktivitám, které vážně stojí za to zažít. Už několikrát nastaly situace, kdy se hřeben dostával z vlasů nůžkami a já přišla o pár vlasů. To je však riziko, které bych podstoupila znovu a znovu.
Není to vždy růžové, ale to by přeci byla nudná kombinace. K růžové se občas hodí nějaký odstín šedivé.

Jsem ráda, že jsem "ta mladší" a cestičku životem mi uťapala právě moje Baruška.
Zároveň děkuji rodičům, že do toho šli dvakrát.

P.S Naše výchova nebyla v žádném případě přísná, jak by se mohlo zdát. Podívejte se na mě...

Stýkali se nějaký ten měsíc, a tak měli pokročit dál. Pokročili a oba z toho měli vcelku dobrý pocit.
Ve skutečnosti to bylo celé jinak

Neměli bychom se vracet a říkat si "co kdybych řekl(a) tohle, pak by to mohlo být celé jinak". To co člověk jednou řekne, tak by měl myslet vážně. Ať tak nebo tak. Následky si potom ponese sám.

Často přemýšlím, kde jsem tentokrát udělala chybu, že se to takhle podělalo...
Děláme chyby. Někteří častěji něž by měli (ano, dobrý den jmenuji se Alice a dělám jednu kravinu za druhou), ale to nás dělá osobami, kterými jsme.
Večer si poslechneme "mix na usínání" a propadneme smutnému večeru, který díky přemýšlení o chybách nebere konce. Tohle rozhodně není plán!
Potřebujeme tenisky na běhání, kabát na procházky... prostě něco, abychom nebyli mezi zdmi a nedumali, kde všude jsme něco posrali.

Počasí sice není ideální, ale co... běžte ven!

P.S Hezký den

zdroj tumbrl/lena dunham

Hannah je progresivní, uvědomělá, snad až trochu narcistní mladá žena toužící po seberealizaci. Stále hledá hlas svého Já, kterým by definovala jak svůj život, tak životy všech ostatních žen její generace. Chce být spisovatelkou. A každý den je taková malá pohroma.

26letá Newyorčanka Lena Dunham je skutečně prototypem moderní ženy. Když kabelová stanice HBO hledala před dvěma lety projekt, jenž by nahradil ukončený Sex ve městě, jen těžko mohla předvídat směr, jakým se bude Lenina kariéra ubírat. Namísto oddychového, snobského seriálu přišly Girls. Čtveřice mladých žen řešící každodenní problémy, vztahy, práci a zlomová rozhodnutí, jež mohou později definovat jejich budoucnost. Lesk, peníze a módu vystřídala svým způsobem "spodina" a nás, věčné snílky, zas vrátila tvrdě nohama na zem.

Lena vítězí. Nejenže seriál Girls, jejž sama produkovala, napsala, zrežírovala a ještě si zahrála jednu z hlavních postav (Hannah), úspěšně přijala divácká obec. Lena je od letoška držitelkou Zlatého glóbu, právě za roli Hanny ve svém lehce kontroverzním seriálu, ve kterém se to vulgarismy, xenofobií a bizarní erotikou jen hemží.
V čem však tkví úspěch Girls je to, že se Leně podařilo světu představit naprosto nový typ ženy. Postava Hanny bezesporu vychází z Leniny osobnosti. Je však natolik extravagantní, v kontrastu se svou vizáží exhibicionistická a jakkoli volnomyšlenkářská se může zdát, doplácí v krizových situacích na svou jednoduchost. Hannu budete milovat, anebo nenávidět, mezi tím nic neexistuje. A stejně tak je to s celým seriálem. Za mě však jednoznačně plus, neboť málokomu se podařilo trefit do mého vkusu natolik přesně, jako slečně Dunham!

Mumie v Klatovech

Idyla příjemně stráveného, sluncem prozářeného dne v Klatovech vyšuměla hned s prvním ranním vykročením na ulici. Mráz, vítr, déšť i sníh, taková byla nabídka pro onen čtvrtek, kdy se naše skromná skupina seminaristů vydala okukovat vyhlášenou klatovskou sbírku mumií.

Na programu byla i prohlídka unikátní barokní lékárny, kde jsou návštěvníci bez rozpaků seznámeni s novověkými léčebnými praktikami, mj. účinky pijavic, larev nasazovaných do hnisavých ran nebo takovým vypouštěním žilou. Zvláštní pochvala patří především energické průvodkyni, která jakoby oscilovala mezi současností a světem dávno pominulým, a nebála se pochlubit sebebizarnější sbírkou - naloženou tasemnicí, sušenou kozlí krví, zubem narvala nebo mlýnkem na čípky.

Samotná návštěva katakomb nepřinesla nic zlomového. Ti, co se s mumiemi již dříve dostali do kontaktu ví, že s mrtvými moc legrace nepořídíte.
Ve výsledku tedy záleží pouze na lidech, se kterými cestujete. V našem případě to byl poslední školní zájezd se vším všudy!

Alice scórovala zásobou šnuptychlů, o kterou se nezdráhala podělit

*miláčci pro věrné zákazníky

(Praha, 21.1.2013)

Toho dne bylo ráno třeskutě mrazivé. Ulice ještě stále tonuly ve tmě, když jsem na zastávce Pod palmovkou nastupoval do skrz naskrz přelidněné tramvaje se zamženými okny a některými již slušně zpocenými jedinci. Představa, že by snad každé mé pražské ráno mělo vypadat takhle, mi na náladě zrovna nepřidala. Krom hrozivého dechu a všelijakých jiných výparů mi rameno kleslo pod vahou přeplněné tašky, do které se mi předešlého večera podařilo narvat úplně všechno: oblečení, boty k přezutí, foťák (kterým, jsem nepořídil jediný snímek), iPad a desky s kopiemi mnou zvolených monologů a písní, na kterých v tu chvíli můj život kriticky lpěl.
Navzdory mému statusu korunovaného opozdilce, jsem do budovy DAMU, v Karlově ulici, dorazil jako první. Ačkoliv se zde nesvítilo, všechna patra byla již příjemně vytopena, dokonce i pan vrátný mě oblažil vřelým pozdravem, ale to jen proto, že jej doposud nestihlo vytočit zbylých padesát přichazečů.

Kolem deváté byla místnost s číslem 101 už slušně zaplněna. Všichni kolem byli připraveni zanechat ten nejlepší dojem, chopit se příležitosti a udělat pro svou divadelní kariéru maximum, jít přes mrtvoly. Já si jako vždy zachovával patřičný odstup, v cizím kolektivu nemám strpení pro exhibicionistické jedince. Nejednou jsem si vzpomněl na výraz mého kamaráda, přesně vystihující můj aktuální přístup: "komisní"!

Dopoledne všechny čekala pohybová zkouška. Jsem upřímně vděčný osudu, že jsem měl to privilegium stanout před komisí hned v první řadě, kde mohly krásně vyniknout všechny mé nedostatky, potažmo nezpůsobilost k jistým fyzickým úkonům. Avšak rytmická cvičení byla naprosto bezkonkurenční!
Poté následovaly dlouhé hodiny čekání, které jsem strávil ve společnosti několika ostatních uchazečů (mj. dva z nich byli přijati do druhého kola) nejprve v KFC a následně v kultovním baru Hany Bany. A pak, že nejsem schopen přinášet dostatečné oběti.

Hereckou zkoušku jsem odabsolvoval s co nejčistším svědomím, s pocitem, že jsem zde zanechal výstup, za který bych se nemusel stydět.
A nestydím!

napříč dnem s instagramem