Notre tarte aux bleuets

falling autumn+

Odtikává nám zbylý letní čas, Slunce dává bye a venkovní vítr a sychravo je raději lepší pozorovat za oknem. Přesto jsme se po hrúzném zjištění, že výstavní síň L.Sutnara je kvůli instalaci zrovna zavřená, vydali do toho nečasu a ve vilové čtvrti Hvězda hledali ty natolik oslavované krásy podzimu.

Bez francouzských koláčů de Tartalette už nemůžeme existovat.

Film místo učitele

Prvním filmem, který jsem mohla vidět ve zdejším kině o šesti sálech, byl Tu seras mon fils (Ty budes muj syn). Na CSFD jsem film nenašla, takže název je pouze mým doslovným překladem. Ačkoliv jsem nerozuměla každému slovu, příběh o nenaplněné lásce mezi otcem a synem jsem pochopila moc dobře. Co se mi na filmu nejvíc líbilo? Krajina, nádherná krajina poseta vinicemi.

Druhým filmem je La nouvelle guerre des buttons (Nová knoflíková válka). Nestalo se poprvé, že starý film byl přetočen do nové verze. Avšak v letošním roce byly do kin uvedeny dva filmy s tématem knoflíkové války. Zůstáva mi záhadou proč. Já viděla jen nouvou novou knoflíkovou valku, ale podle jiných je nová knoflíková válka lepší. Pro vysvětlení, v kině hrají filmy La nouvelle guerre des buttons a La guerre des buttons. Proto tolik nových knoflíkových válek. Kdyby se mi podařilo vidět i druhou válku, samozřejmě napíšu svůj názor. Každopádně se film odehrává za druhé světové války, která ovlivní životy všech hlavních hrdinů. Nenávist dvou part kluků z různých vesnic trochu připomínají staré dobré české Bylo nás pět, které jsem já husa hloupá zapomněla doma.

Ulice, ve které mám domov.


Tohle je výtah, kterým jezdím do školy. Ráda bych se mu vyhla, ale zkrátí mi cestu o dobrý pět minut a dovolí mi vynechat jeden kopec nahoru a dolů. Ono když to chodíte několikrát za týden, jste vděčni za každé zkracení.


Jedna z mnoha starých továren. Těchto opuštěných velkých budov je ve měste zhruba deset. Dříve bylo Annonay město nejen horkovzdušných balonů, ale i textilu a papíru.


Jeden z mnoha kostelů


A to jsem prosím já, nová nezbytná součást města ;-)

Ulice se uzavřou...

Každý rok město Annonay vyhlásí téma, podle kterého restaurace a obchody zdobí své prostory. Letos to bylo Španělsko. Faktem ale zůstává, že turisti nemají šanci tuto výzdobu postřehnout, pokud o tradici nevědí. Avšak jedna příležitost se najde. Jednou do roka se totiž uzavřou ulice a obchody společně s lidma prodávají na ulici. Je to den, kdy chcete, aby peněženka byla bezedná. Dalo by se to přirovnat k pouti, ale podstata této události vše mění.

Já měla příležitost se akce zůčastnit a říkám Vám, že jsem si to parádně užila. Mám ráda věci, které se dějí venku. Počasí bylo nádherné. Moje rameno lehce opálené podle kabelky to dokazuje. Nedokázala jsem odolat té spoustě oblečení a šperků, a tak jsem zastrčila fotoaparát a vrhla jsem se nakupovat. Takže se omlouvám, ale moc fotek nebude :-).

Narozeninová oslava a jazz - 25.9.

Oslavu narozenin čtyř členů rodiny jsme oslavili, jak se sluší a patří. Tabule byla připravená, jídlo teplé, a tak jsme se s chutí vrhli do báječného oběda završeného zpíváním Bon anniversaire a ovocným dortem. Po společné fotce jsme vyrazili na výlet do chráněné krajinné oblasti. První zastávka byla v bažinách, kterými vedl dřevěný chodník. I přes vytrvalost sedmi lidí se nám nepodařilo najít žádnou rostlinu, které byly na informačních tabulích s titulem hojně rostoucí.

Oslavenci

sestra Christine

Christine

Mari de soeur

Druhá zastávka měla skončit výstupem na kopec, kde ve výšce tisíc metrů nad mořem je vidět do všech světových stran. Výhled to byl nádherný, avšak největším překvapením byl jazzový koncert hudební skupiny konzervatoře v Lyonu, který se na vrcholku konal. Hráli naprosto skvěle a já můžu jen doufat, že se mi poštěstí vidět je ještě jednou. Výlet jsme zakončili zamáváním mé mamince do Plzně s nadějí, že jsme trefili ten správný směr :-).

Jít nádhernou krajinou – 24.9.

Jedno se oblasti Ardèche odepřít nedá. Má nádhernou krajinu. Jeden kopeček vedle druhého umožňují nádherné výhledy do okolí.

I přestože krajina je velmi podobná té naší, vlastně je identická, máte pocit, že na vás dýchá svět zcela jiný. Lepší, krásnější a svobodnější. Je to vědomí, že jste v jiné zemi. Vnímáte stejné věci jinýma očima, protože víte, že už je nikdy vidět nemusíte.

Sobotu 24. Září jsem strávila s klubem Randonnéerů. Klub pořádá pro registrované členy pravidelné výlety zakončené večeří (ne vždy). Já s Christine jsme se přihlásily na odpolední túru, zatímco Yves jel na kole. Třiceti členná skupina včetně nás ušla asi 13 km přes kopce i údolí. K diskuzím jsem se moc nepřidávala, protože přiznejme si to, sportovec nejsem. Ale byla jsem překvapená sama sebou, že mě ani nohy nebolely. Přikládám to každodenní cestě do školy.

Cestou se k nám připojila nádherná fenka. Celé dvě hodiny, co s námi šla, si pořád chtěla hrát. Tak jsem jí jako správný dobrák a milovník psů vyhověla. Skončilo to jedním puchýřem na noze, smradlavýma rukama, chlupatým tričkem a smutkem v mé tváři, protože jsem si v hlouby duše přála vzít si jí sebou.

Večeře probíhala v klasickém francouzském stylu. Aperitiv, předkrm, hlavní chod, dezert a káva v jedenáct hodin. Té jsem opravdu odolala v tak pozdní hodině…