Zpoza prachem ztěžklý závěs sledoval ten neutuchající chaos na 57th Morgan Street.                    

V místnosti bylo chladno, vlhkem nasáklé tapety různorodě visely napůl žerdi odlouplé od zdi, přičemž jejich nesmělé spirálovité  tvary vrhaly stíny na protější stranu haly a jen podtrhovaly  už tak zjevný dojem, že v této místnosti už dlouho nikdo nepobýval. Jak se jeho dech odrážel o prochladlé sklo, stékala po mléčně zkalené okenní tabulce úzká stružka čiré vody. Připomněla mu stesk v dětských očích, s kterým  přicházel do kontaktu tak často.

Jen matně si vzpomínal na to, jak vřele působí nenucený smích, jak jen pouhý  letmý a často neopodstatněný úsměv dokáže  prorazit pochmurnou zeď myšlenek a oprostit člověka alespoň na nepatrnou chvíli od té ponuré, nevědomky sebedestruktivní propasti. Odvrátil se zády k bujícímu životu za oknem a zlehka přešel místnost bez jediného ohlédnutí, sehnul se pro koženou kabelu stojící nenuceně v neútulném rohu a vyrazil směrem k ztěžklým východovým dveřím ústících do rozvráceného dvora a ještě zanedbanější zahrady. Tuto zkratku využíval už druhým rokem a ačkoliv si toho nebyl vědom, přinášela mu tato nepatrná komunikace s odumírající přírodou hluboko uvnitř skryté potěšení. Když se úspěšně přebrodil tím hutným návalem spadaného listí s groteskními hnědými skvrnami na sytě žlutém podkladu, stanul před zrezivělou ohradou lemující celé zpustošené sousedství. Bez jediného náznaku nelibosti plot přelezl a s takřka rutinní grácií seskočil na kostkovaně dlážděný chodník. Dopadl takřka neslyšně a nikdo v celém širokém okolí si jej nepovšimnul. 

S pozdním odpolednem se nebe nad londýnskou metropolí změnilo ve směsici  tmavě šedých dešťových mraků doprovázených mlžným závojem ztěžka se šířícím od zahnívajících břehů Temže. Z ulic se kvapem vytrácel denní čiloruch, tržní stánky nyní osaměle čněly jako omletá skaliska vzdáleného břehu a londýnský  život se jaksi kradmo vytratil. Sluneční svit vystřídala záře pouličních krčem a neblaze pověstných putyk.

Tou dobou se nejjistěji procházel po nábřeží utopeném v bělostném mraku, mezi zdmi obnažených domů, parky mlčícími ve tmě. Jen on, s hlavou  plnou vzrušujících očekávání, pochybami a zčernalou kabelou v levé ruce.

 

- vypracováno na seminář literatury; popis dne skrze "černé" brýle, volná asociace na známou literární postavu (Jack the Ripper).

 

 

 

Read more »

Celý týden stál za nic, takže jediná světlá věc byl designblok, který se koná každý rok v Praze a tentokrát jsme si řekli, že tam prostě nemůžeme chybět.

Co se ale nestalo. Prahu jsem navštívila bohužel bez Ludvíka, a tak to nebyla ta tradiční Praha.
Bylo nutno zařídit si jiný plán, aby Praha zůstala stále krásným místem a nic to nepokazilo. Jak už jsem zmínila, tak jsem za sebou měla náročný týden, kdy bylo všechno přesolené, takže Praha byla takovým unikem.

Nakonec jsem se domů vrátila až v neděli. Přejedená a aspoň na chvíli šťastná.

Z programu designbloku jsem bohužel navštívila jen jednu přehlídku. Trvala pouze dvacet minut a doteď nevím, jestli se mi to líbilo.
Přehlídka se konala v kostele, takže všechno bylo krásně nasvícené a už jen ta atmosféra stála za to.
Své práce zde představily Karolína Juříková, Monika Krobová a Tereza Ujevičová.

Některé jsem už znala, ale zrovna Tereza Ujevičová pro mě byla objevem roku. Myslím, že tato mladá návrhářka má největší šanci se proslavit a jsem ráda, že jsem mohla vidět její práci na živo.

Jinak samozřejmě nemohu opomenout večerní procházku, která mi vynahradila ošklivé dny v Plzni.

Merci je moje děkuji, merci za to, že jsi Praho.

též Ninko

Read more »

Tak chutná... 

 

Luis

S hlomozem tříštících se slaných oceánských vln spočinula na mých ústech. Někde hluboko v mysli jsem si vzpomněl na Vivaldiho čtvero ročních období, jednotlivé melodie přicházely zlehka a hned se vzdalovaly s nástupem nových tónu, jež člověka zbavují veškeré soustředěnosti a zcela jej pohlcují. Cítil jsem blahoslavené teplo, které pozvolna a beze spěchu zalilo mé rty jako letní slunce vycházející zpoza osamělého mraku. Postupně se její existence jakoby přelila a já pocítil lehké chvění, jež neústupně zachvátilo můj jazyk. V ten okamžik otupěly veškeré mé smysly. Necítil jsem zhola nic a přesto jsem vnímal takřka nepostřehnutelný záchvěv podmaňující si moji bytost rozkoší, s jakou vyvěrá ten nejhlubší pramen do prostoru spícího, chladného lesa. Najednou dal Vivaldi přednost Bethowenovi. Ty ospalé melodie byly nenávratně pryč, jako když pohřbíte někoho, o němž víte, že nemá na světe nikoho, kdo by jej ještě toužil někdy spatřit. Nyní v mé hlavě vše burácelo, rachotilo, tříštilo se, rodilo a znovu zanikalo. Jazyk byl jak v křeči, ta exploze zasáhla i zuby, zasáhla mě celého. Měla neuvěřitelnou výdrž, elán a nadlidskou sílu, kterou mne neustále přenášela daleko za hranice pozemské reality, někam, kde se člověk ukájí vlastní blažeností a přece se sám sobě nikdy nezdál tak cizí. Tušil jsem, vlastně jsem si byl jist, že tahle romance je a bude navždy posvátná, že jde o privilegované souznění, které s nikým jiným navázat nedokáži. Perfektní vztah. Byla součástí mě. A pak, bez jakéhokoli varování, zmizela.

Konzumace gumových medvídků

"Kupa malých užmoulaných kousků se bezmocně převaluje ze strany na stranu. Vydávají odpudivé mlaskavé zvuky, škemrají, jak se tísní v malém prostoru ústní dutiny a vzájemně se dotýkají těmi směšnými nožičkami a pacičkami, které vlastně k ničemu nepotřebují. Na obranu vypouštějí jemný, upatlaný medový fuc, jenž se zlehka rozpouští jak máslo na rozpálené pánvi. Všichni mají zkrátka svůj sladký osud."

Alice

Říká se, že ten losos, který je zbarvený do sytě růžové, tak není z přírodních chovů.

V této zemi je to ale úplně běžná věc, takže se proti tomu ani nikdo nevzpouzí. Pokud ale zajdete do restaurace, která není zrovna v nádražní hale, tak byste měli být spokojeni jak s barvou tak vůní.

To důležité je ale chuť, ale protože vychutnáváme nejen jazykem, tak od jídla vyžadujeme trochu více. Narůžovělá barva se šťavnatou zelenou je naprosto dokonalá kombinace, takže proč si k lososu nedát špenátové lístky?

Losos se krásně láme po plátkách a máslo se jemně vpíjí do čerstvě upravené ryby. Špenát nemá ani trpkou, ale ani sladkou chuť, takže nenásilně doplňuje tak chutnou rybu jako je losos.
Někteří lidé nemají rádi horní část masa, kvůli mazlavosti, ale to na tom mám právě ráda.

 Po prvním soustu mám pocit, že porce, kterou mám je nedostačující, a taky že je to pravda. Není jiná možnost, než že si půjdu přidat. Znovu mě zaplaví ten pocit euforie, který se nedá dostatečně popsat.

Po prvním zkousnutí se chuť lososa, másla, špenátu pojí v jednu skladbu a všechno do sebe zapadá.
Nic není falešné, umělé právě naopak všechno je přesně, tak jak má být. Taktovka dirigenta byla naprosto přesná.

 

Read more »

Jiří Kovařík (1932-1994), plzeňský rodák

 

Přehlušující se rozvášněné debaty různorodých, intelektuálně vyhlížejících skupin se sklenkou levného šampaňského v jedné ruce a tiskovou zprávou v druhé, důležité pohledy probíhající mezi lidmi všech věkových skupin a lehký pocit jakési nadřazenosti, která odděluje umělecky smýšlející jedince od těch pouze konzumních, natož pak od těch bez absolutního zájmu o kulturu. 

 

Takové jsou naše představy o zahajovacích vernisážových večírcích, které se nám pravidelně zhmotňují ve snech, nicméně tam i nadále bez sebemenšího rozvinutí setrvávají. Ano, opět jsme to prošvihli. Zřejmě to o nás něco vypovídá, když si nejsme schopni uhlídat ani jedno hloupé datum v tom už tak mělkém kulturním moři (spíše rybníčku), které Plzeň menšinovému publiku nabízí.

Po otřesném zážitku s Hodkovými miniaturními dřevoryty ve "třinátce" jsme s nadějí v srdci zavítali do plzeňské Galerie na sbírku děl plzeňského rodáka Jiřího Kovaříka, jež nabízí ucelený pohled na autorovu celoživotní tvorbu a přehledně shrnuje všechny směry a témata, kterými se umělec zabýval. Nutno říct, že jde o díla mnohdy vydařená, provedená s spřekvapivou dovedností a umem, který většinou připisuji hlavně zahraničním tvůrcům.

Nejvíce nás oslovila sbírka děl zaměřujících se na moře, jeho nedohlednost, auru a sílu, kterou na diváka působí. Velmi silná byla např. dvojice ohromných černých pláten s jen letmým náznakem světlého mola nebo kolekce kreseb odkazující na tehdejší politicko-kulturní svět.

 

Vřele tuto výstavu doporučuji všem, kterým se nabízí chvilka volného času, jíž je třeba vyplnit právě kvalitní  expozicí, jež neurazí, naopak diváka obeznámí se zajímavou ikonou plzeňské umělecké scény. 

 

 

 

 

autor: Luis

Read more »

2 dny. Za pouhé dva dny (jistě, někteří by namítli, že lze knihu přečíst i za kratší dobu) jsem absolvoval nejnovější Cunnighamovu sondu do manželských vztahů, nekompromisní společnosti a objevování vlastní sexuality. A zážitek to byl zcela jedinečný.

Jakým slovem může být definována láska? Existuje na ni vůbec jednoznačná definice? Pokud ano, jak pak tedy může být platonická, dlouhotrvající a zároveň nárazová. Jde o záležitost trvalou nebo pomíjivou? Láska je vlastně jakýmsi kontroverzním tématem. Za ta léta se stala klišovitým, nicméně stále neobjasněným dojmem, který se svého odhalení možná nikdy nedočká. A snad tomu tak má i být.


 Michael Cunnigham (59), přední americký spisovatel, držitel Pulitzerovy ceny, člověk přinejmenším zajímavý. Kritiky a mnoha čtenáři milovaný, jinými zavrhovaný, jak už to u autorů tohoto typu bývá. Svoji homosexualitu neskrývá, naopak ji lehce využívá při psaní coby prostředek jak oslovit diváka a vtáhnout ho co nejhlouběji do nitra příběhu. Jeho díla jsou obsahově rozmáchlá, poetická a přesto obyčejnému rozumu tak blízká a lidská.
Při psaní svých románů se vždy zaměřuje na konkrétního spisovatele, který mu slouží jako inspirace. V minulosti jí byla nechvalně známá britská modernistka Virginie Woolfová, nyní je jím soudobý umělec Damien Hirst či Thomas Mann, autor románu Smrt v Benátkách, kterému je Za soumraku jednoznačným odkazem.

Peter je obchodníkem s uměním. Již několik let je úspěšným majitelem prodejní galerie nabízející veřejnosti nové talenty z řad mladých, neotřelých umělců. V tom co dělá je uznávaný, nikoliv však obávaný, jak si sám uvědomuje. Někomu by se mohlo zdát, že Peter žije ideální, snad až idylický život. "Prestižní" živnost, ne příliš okázalý byt v New Yorku a letité manželství, z něhož vzešlo jedno dítě, člověka obecně charakterizují jako šťastného. Co když je tomu ale  v našem nitru právě naopak? Vždyť ten opojný pocit zamilovanosti časem vyprchá. To, co se zdálo dříve vzrušující čas přetaví na pouhou rutinu, všední záležitost, která nemá co nového nabídnout. To vše pociťuje Peter ve vztahu k manželce i práci. Touží po něčem jiném, co by dávalo jeho životu nový, nečekaný smyl. A právě v tomto okamžiku vstupuje do hry Míla, manželčin o hodně mladší bratr. Míla/Ethan/Omyl je postavou několika jmen, které dávají smysl jak v situaci, že byl vlastně nechtěným dítětem, tak i v případě Peterova nového erotického vzplanutí. Cunnighamův milostný příběh ale není jen o vtahu mezi dvěma muži, ale je snahou a hledáním definice pravé krásy. V oblasti lidí žijících v centru umění se nás ptá, co je skutečně krásné, zda existuje láska na celý život a zda to nejsme právě my, kdo nám stojí v cestě za štěstím.

Read more »

Míváte někdy pocit, že nejste ve svém domě docela sami? Zvuk hučícího větru za okny vám nahání hrůzu, záclony se nepříjemně nadnášejí v letmém závanu, sečtělé dřevo praská, na parkety zanesené tenkou vrstvou prachu dopadá tlumený krok, stíny v místnostech se přelévají jako mělká voda v kaluži…a vy víte. Jste o tom horečně přesvědčeni. Musí tu někde být. Cizinec. Vetřelec. Vrah či Démon. Cítíte, že něco zlého se nepopiratelně blíží a… máte pravdu.

 

Kontroverzní seriál American horror story není sice revolučním přelomem v oboru, naopak efektivně předkládá osvědčené žánrové tradice a uvrhá tak diváka do velmi nepříjemných pocitů, a to i v momentě, kdy jej sledujete za denního světla. Autorská dvojice  Ryan Murphy a Brad Falchuk sepsali pravděpodobně nejbizarnější televizní počin současnosti, jenž se navrací ke kořenům duchařských hororů století minulého, a kombinuje jej se soudobými prvky gore násilí, zcela typickými pro dnešní generaci filmařů. Tvůrcům se podařilo vykonstruovat neobyčejně vydařenou fresku ze života jednoho předměstského domu, kde je vzduch prosáklý děsivou historií a mnoha nešťastnými osudy, jež znepříjemňují život právě nastěhované, krizi řešící rodině. Příběh se otevřeně dotýká hned několika společensky vratkých témat jako nevěra, chtíč, potrat či vražda z vášně. Předkládá divákovi spektrum těch nejpokřivenějších situací, jejichž vyhodnocení nechává čistě na něm, nic není škatulkováno, neexistují žádná tabu.

Bohužel navzdory precizně vybudované mrazivé atmosféře tvůrci pokulhávají, pokud přijde na komplexnost příběhu. O realističnosti zde zjevně nemůže být řeč, jde spíše o chaotickou a často nepřehlednou návaznost scén, ve kterých se často divák ztratí, a sním i těžce vydobyté emoce. Obzvlášť pak nefunguje jakási chtěně vykonstruovaná komičnost, jež má snad sloužit k odlehčení a překlenutí děje z jedné linie na jinou.

Kompenzací k tomu se tak stává „jen“ skvěle vybraná čtveřině herců, přičemž za zmínku stojí hlavně představitelka éterické dcery Taissa Farmiga a Zlatým Glóbem oceněná Jessica Lange.

 

 

Read more »