SHAME


Je čtvrteční večer, za výlohou se pomalu smráká a v přítmý dokonale zaplněné kavárenské haly se zaposloucháváme do melancholických melodií teprve jen krátce hrajícího klavíru. Sedíme, tak jak už je naším zvykem, v první a otevřenější části Slavie, přesně tak, abychom měli přehled o veškerém dění a se zálibou sledujeme kolem sedící páry. S potutelným úsměvem ve tváři zjišťujeme, že jsme obklopeni hned dvěma zamilovanými dvojicemi, jež se nebojí svoje pocity dávat věhlasně najevo, po naší pravici pak poposedává pán, jemuž dělají společnost tři úhledně rozložené krabičky cigaret, každá jiné značky. Atmosféra je natolik kavárenská, až nás pohlcuje letmý sentiment a mi téměř zapomínáme, proč jsme do Prahy prvotně vůbec jeli. Ani ne za necelou hodinu totiž máme sedět v malém sálku kina Světozor, kde budeme vystaveni, aniž bychom si to zatím plně uvědomovali, neuvěřitelnému Studu.

Shame/Stud je druhým celovečerním filmem uznávaného londýnského režiséra Steve McQueena, jehož explicitně násilnický Hlad dobýval pozornost kritiků a festivalových návštěvníků teprve před pár léty. Nyní se ceněný autor znovu vrací ke svému inspirativnímu tématu, lidské svobodě. Svobodě, kterou jen těžko definovat, koupit nebo získat. Může být "osvobozující" stejně jako destruktivní, tak jako chování Brandona Sullivana, jehož bytí jaksi postrádá účelu. Brandon je v podání Michaela Fassbendera naprosto excelentní, zosobnění současného, finančně dobře zajištěného člověka s těžkou introverzí, hlubokou agresí a neschopností plně rozvinout přátelský vztah s lidmi v nejbližším okolí. Jeho přesným protějškem a zároveň alter egem je půvabná Sissy, Brandonova otevřená a křehká sestra. Naše oblíbenkyně Carey Mulligan doslova dohnala režiséra k tomu, aby jí roli éterické Sissy přenechal, a nutno říct, že svým výkonem zašla zatím nejdál v celé své kariéře. Shame je uměleckou a zcela naturalistickou výpovědí o bolesti, samotě a těžké sexuální závislosti, jež u mnohých nahradila schopnost milovat.
Filmu není takřka co vytknout; především nás uchvátil perfektní střih, podmanivá hudba, nasvícení a již zmíněné excelentní herecké výkony. Díky všemu se nám tak v přítmí a dusné atmosféře stísněného kinosálu dostalo těžké deprese a mnoha nepříjemných myšlenek, které zprvu zůstaly ukryty za hmatatelným studem, který nás z kina vyprovázel a pokračoval až do metra, kde se snad ještě prohloubil. Pro mě další McQueenův filmařský vrchol a možná časem i dlouhodobá srdeční záležitost.



Read more »

think about it


Rozhodla jsem se zamyslet. Ne, že by to byl jev, tak podivný, aby se o tom psaly články, ale tohle je něco zcela jiného.
Inspirovala mě k tomu má kamarádka,přesněji její závislost na malém, roztomilém netbooku (acer).
K Vánocům (s datem 2011) jsem si od rodičů přála netbook. Byla jsem smířená s odpovědí „Není to pro tebe teď důležité, na univerzitu ještě nechodíš, takže si myslíme, že bys s tím mohla chvilku počkat.“. K mému údivu se tak nestalo a malinkatého, černého, lesklého kamaráda, jsem opravdu dostala.

Asi po velkých prázdninách si výše zmíněná kamarádka pořídila netbook… Po dobu 3 měsíců, co jsem vedle ní seděla, jsem si stačila všimnout, že vždy, když je minimální příležitost, netbook vytáhne a začne se s ním mazlit, a to chápejte tak, že byla na facebooku, yahoo a všemožných stránkach. Jednoduše, užívala si wifi free co je u nás na škole.. na druhou stranu ale musím přiznat, že poznámky si poctivě psala, a je příjemné, se večer podívat na mail, a mít všechny poznámky v poště a o papír se nestarat. Načež jsem se rozhodla, že jestli k Vánocům dostanu, ten vysněný dárek, tak se na něm ale nestanu závislá. Budu si užívat i jiných krás, než jen wifi free ve všech kavárnách, přehrávání seriálů kdy se mi zachce, nebo poslouchání muziky, přestože mám ipod ve věčných lovištích.
Opak se ale stal pravdou, stala jsem se velmi častým uživatelem svého počítače. Dala jsem mu jméno (jak je mým dobrým zvykem) a občas si s ním i povídám. Říkám mu Marcel, protože počítač je ACER a nejpodobnější tomu bylo Marcel.

Tak jsem někdy 21. Ledna 2012 pořídila svůj první snímek na kameru, která je, jak jistě víte součástí každého notebooku. Snažila jsem se zachytit každou chvíli, kdy jsem měla zapnutého Marcela, a něco se s ním dělo (přehrávání hudby, filmů, puštěný internet a tedy lelkování na internetu, psaní poznámek ve škole…)
Fotky se rozřadily do kategorií. K mému zděšení je nejvíce fotek z kategorie jídlo, ale je to celkem logické. Když koukám na seriál/film, tak si k tomu prostě něco pustím, protože televize už dávno neuspokojuje moje požadavky ,a  to si myslím, že nejsem tak náročná.
Takže závěrem by mohlo být nějaké heslo, ale nevím jestli jsem typ na správná hesla, z kterých si bereme ponaučení, takže udělám jednoduchou tečku, za tímhle průzkumem. Kdybych si měla vybrat, mezi telefonem/počítačem, beru počítač. Televize/počítač, beru počítač. Kniha/počítač… ? Říká se mi to těžko, ale zase počítač, přeci jen, když máte přístup k internetu, tak si tu knihu můžete stáhnout v pdf.. Počítač je součástí našeho světa, tak si je pojmenujme a mějme je rádi.

 mé oblíbené těstoviny, s rajčatovou "sosnicí" a olivy (které normálně nejím) merci Nina


cesta do Prahy žluťáskem (Gaudeamus) mit Luis & Baruška

zmatek ze všech těch papírů a informací. Přihlaste se k nám a bude Vám dobře. Dostudujete a přijdete na mizinu z našeho školného











"Koničiwa, hadžime mašte"





příjemný večer v Pražském bytě. S Ludvíkem jsme si otevřeli Tokajské















Read more »

"Tomu říkám kolegiální přístup"

Zbývá více jak hodina do mrazivého pátečního poledne a my skrze průzračné okno sledujeme horlivý zmatek na ulicích Smetanova nábřeží. Po naší pravici sálá příjemné teplo z dobře zamaskovaných kamen a číšník zrovna dává na stůl medové cappucino, latté a ručně vyráběný ovocný dezert. Prostorem legendární Slavie se nese příjemný šum uvolněného hovoru, úryvky smíchu a letmé pohledy po okolních návštěvnících kavárny, a my si jen přejeme, aby každé ráno bylo takové. Je za deset minut dvanáct a dveře UK se zase jednou po roce otevírají veřejnosti a zájemcům o studium žurnalistiky, mezi které se hrdě řadíme i my. Posluchárna v druhém patře doslova přetéká lidmi, jež se tísní v lavicích, na oknech, dokonce sedí i na zemi. Přednáška trvá více jak dvě hodiny, přičemž ke konci je v místnosti zcela vydýcháno a nám už pomalu docházejí síly. Naštěstí konec přichází právě včas a my s Alicí vyrážíme do Starbucksu s pocitem zadostiučinění a nově posíleného sebevědomí. Těšíme se za rok.











 o celých 13 centimetrů vyšší...!
Co bychom to byli za lidi, kdybychom si večer nezkrášlili novým dílem Ulice a lahví vína.


Read more »

Popular posts

Powered by Blogger.