Notre tarte aux bleuets

večer s Nosferatu

Světlo, stín a hudba v Měšťanské Besedě v Plzni.

V pondělí 19. 11. proběhlo znovu uvedení dnes již adorované klasiky německého režiséra Friedricha W. Murnaua v komorních a totálně přetopených prostorách plzeňského kina Beseda, kde jsem byl po dlouhé době svědkem zcela zaplněného kinosálu, snad jen v posledních řadách zbývalo ještě nějaké to sedadlo neokupované.
Pominu-li počáteční problémy s technikou, šlo nepochybně o jeden z nejpřekvapivějších filmových večerů letošního roku. Upír Nosferatu je zkrátka zaslouženě uznávanou klasikou, jež ve svém úctyhodném roce vzniku ( 1921 ) naháněla hrůzu natolik efektivně, až byla zakázána v mnoha evropských zemích ještě do druhé poloviny minulého století, a položila základy upíří mytologie trvající dodnes.
Projekci navíc doprovázela skvělá alternativní hudba Ivana Achera, kombinující strohé smyčcové melodie s elektronickou mixáží, navozující skutečně tísnivou, nervy drásající atmosféru.
Škoda jen těch několika lidí, kteří se pravděpodobně v kinosále octli čirým nedorozuměním, a svoji pozornost směřovali k naprosto jiným činnostem, než sledování plátna. Takové bych hraběti Orlokovi předhazoval bez špetky slitování...

Fever Ray, k současným večerům ideální.

Můj život s.

Můj život s… je Festival o Životě s odlišností. Tento festival běží v Plzni od nedělního (18.11) večera až do 22.11, kdy bude vše zakončeno v prostorách Kalikovského mlýna.

První na programu byla výstava českého fotografa Jiřího Třeštíka.

Jiří Třeštík vystavil fotografie tří mužů, kteří jsou každý z jiného města, ale jednu věc mají společnou, jsou HIV pozitivní.

Fotograf s každým z nich strávil několik dní a nafotil je při běžných situacích v životě.

Jeden z focených (Petr z Prahy) přijel s fotografem do kavárny Inkognito, aby vernisáž obohatil o zážitky z focení. Též promluvil Miroslav Hlavatý, ředitel Domu světla České společnosti AIDS pomoc.

Výstava probíhá od 18.11. – 24.12.

Celou výstavu beru jako informativní zdroj. Je až překvapivé, že se lidé schovávají před tímto problémem a naprosto ignorují tu skutečnost, že se jich tento problém může také týkat.

Čítání lidu a kapela Burlesque

V rámci festivalu Můj život s. bylo i naše oblíbené čítání lidu.

Trochu netradiční čítání se tentokrát konalo v baru Anděl.

Večer byl ojedinělý nejen kvůli tomu, že se poprvé nekonalo v kavárně Jabloň, ale kvůli tomu, že k „poslechu“ nepřišli jen slyšící, ale i neslyšící, kterým byl text překládán do znakové řeči.

Krom klasického předčítání měli slyšící možnost, si poslechnout doslovně přeložený text do znakové řeči. Tímto „dvojitým“ překladem jsme slyšeli a viděli jednu báseň, konkrétně: Musíš být neslyšící, abys pochopil.

Skvělé překladatelky zen skupiny Sign sing, naprosto perfektně překládali pro neslyšící publikum.

Během ukázek hrála kapela Burlesque, která po skončení čítání hrála až do úplného konce večerního setkání.

Co se četlo : Williard J. Madsen - Musíš být neslyšící, abys tohle pochopil

Kathryn Stockett – Černobílý svět / The Help

Maura O’Connor – Mrtví

Delphine de Vigan – No a já

Frank Tashlin – Medvěd, který nebyl

Milena Hübschmannová – O Jančuškovi a Marčušce

Jak jsme nenavštívili sklípek

Po dlouhém dohadování na jedné sociální síti jsme se konečně vzali Astičku a odjeli do Čejkovic.
Navigace k nám byla tentokrát velmi milá a nedělala si z nás srandu, takže jsme naše ubytování docela dobře našli.
Penzion, který patřil panu Fojtíkovi, působil už od silnice velmi dobře.
Náš příjezd měl být do 19:00.
Hodiny ukazovaly 18:59 a my stepovali na schodech, ale nic se nestalo.
Scénář, o který by stála televize Nova se však nekonal, a my se za necelých pět minut dostali dovnitř.

V pozdějších hodinách proběhlo letmé ochutnání vín.

Další den jsme se vydali na menší výlet. Stolová hora však nechtěla být viděna, takže jsme si její krásu mohli jen domyslet a později vygooglovat, nebo raději vyseznamovat. Též jsme navštívili park v Lednici, kde jsme byli svědky sporu o místní ryby (odtud je víkendová hláška "to jsou naše ryby")
Dalším velkým zážitkem byla návštěva kavárny Fara.
Chuť místní kávy je nepopsatelná, a tak jsme z velkého nadšení zakoupili hned dvě balení magické směsi.

K večeru se připojil poslední a jeden z nejdůležitějších členů skupiny- Ruda. I s ním jsme navštívili jednu z restauraci, která prošla renovací-Pohlreich. Místní číšník se nám postaral o zábavu. Nejen pro jeho velmi zvláštní pohled, který mi nejdříve připomínal Golluma, ale i pro to, že jsme se vsázeli o to, kolik asi měří centimetrů.
Při odchodu jsme zjistili, že je nepatrně větší než já (156 cm).

Následující a poslední den víkendu jsme navštívili muzeum v Mikulčicích.
Pro velkou zimu jsem se ale nezdrželi dlouho a odjeli do města Slavkov u Brna, kde jsme díky členství v golfovém klubu (díky Tome) seděli v protekčním salónku.
Byl zde den zvěřiny, tak jsme ochutnali jak dančí, tak i jelení maso. Ruda se k "zvěřinové" skupině ale nepřipojil a objednal si Kachnu, protože již příštím rokem hodlá vydat knihu Kačica, kde budou sepsány recenze na toto jídlo, ze všech koutů republiky.

Tento výlet byl pro mne přínosný z mnoha stran.
Bylo mi sděleno takové veřejné tajemství. Plzenští obyvatelé chtějí pít víno, ale ještě to neumí. Tento nedostatek si beru na starost a pokusím se na tomto zapracovat.
Další věc, kterou bych asi měla zlepšit, je výslovnost písmena š a č, protože při slově šílený, šíleně atd.. mám prý zvláštní přízvuk. Též se děje i při slově myčka apod...

Po návštěvě tohoto kraje už nehodlám Moravu nazývat pomlčkou.

Theresienstadt

Od pocitu viny až po zapomenutý adaptér na notebook.

Takový byl náš týden.

Město Terezín je vlastně hrozně zvláštní město. První dva dny si říkáte, co je tohle za město. Je tohle konec světa, kde sídlí pokoutníci *, nebo naopak, je to "město duchů" (název pro město Terezín od místních obyvatel).

Třetí den si začnete zvykat a hluchá místa přestanete vnímat. Rozbořené domy se stanou hrobem vzpomínek a opravené domy, které dřív sloužily jako hnízdo SS, jsou jen obyčejné byty.