„Říká se, že to, co nás od ostatních odlišuje, nás činí
jedinečnými“.
Charlie byl odjakživa outsiderem. Ne snad proto, že by byl
hloupý, ba právě naopak. Od většinové masy jej vyčleňovala jeho empatie,
inteligence i minoritní vkus. Dalo by se říci, že byl dokonalým pozorovatelem,
jenž touží po seberealizaci a uznání, jež je však v samotné praxi zhola
nemožná, neboť středoškolský svět, ve kterém měl strávit zoufale vyhlížejících 1385
dní, obecně nepřijímá originalitu, individualitu ani introverzi, ale naopak je
převyšuje všedností, násilím a mnohonásobnou hloupostí.
Naštěstí Charlie nebyl jediný, kdo se nenesl středním
proudem, a tak ani dny plné strachu a osamění nemohly zákonitě trvat věčně.
Toho večera, kdy na fotbalovém stadionu hráli Devils vs. Jaguars, nalezl
konečně něco, co v jeho životě dlouhodobě chybělo; přátelství.
Ve společnosti extravagantního Patricka (Ezra Miller) a
kouzelné Sam (Emma Watson) tak jeho život začal být skutečným, se vším, co
k němu neodmyslitelně patří, a Charlie měl brzy pochopit, že stojí na
cestě, na jejímž konci nevyjde stejný.
V adaptaci vlastního románu se Stephenu Chboskymu
úspěšně podařilo zachovat atmosféru i sdělení literární předlohy, stejně jako
najít takové herce, kteří by skutečně odpovídali svým knižním předobrazům. Emma
Watson, Ezra Miller a především Logan Lerman utvořili nečekaně sympatickou a
herecky velmi vyzrálou trojici, díky níž se život teenagera nikdy nezdál být na
filmovém plátně tak přesvědčivý, uvěřitelný a zásadní v naší životní etapě
za štěstím. Ne nadarmo je The perks of
being a wallflower připodobňováno ke vztahové artovce 500 dní se Summer, od
které se odlišuje právě svým naturalistickým pojetím a snad i naléhavějším
sdělením. Naopak soundtrack, možná až příliš okatě, odkazuje na legendární The
Smiths nebo Davida Bowieho, jehož písnička Heroes se nepochybně stala jak pro
film, tak pro citlivé diváky, novou mantrou.
Ač se to může v současnosti jevit jako kýč nebo
nabubřelá fráze, naše odlišnosti nás skutečně dělají jedinečnými. Ono anglické
wallflower není jen označením pro rostlinu, ale i pro člověka stranícího se
společnosti v důsledku své introvertní povahy, stojícího mimo většinu. Tenhle
film mě jen utvrdil v přesvědčení, že být wallflower není vůbec nic špatného, a
že štěstí, přátelství a lásku lze najít na jakémkoliv místě, stačí otevřít oči,
hledat, a navzdory všem překážkám, jež nás často zraňují, se nevzdávat.
Všechny ty složité knižní zápletky, které jsou právě
aktuální, mě naprosto vyčerpaly, a tak jsem sáhla po růžové vazbě
v knihovně své sestry.
Tuto knihu napsala mladá, a ženami už oblíbená britská
autorka Alexandra Potter. První knihou,
která mi padla do ruky a která se stala obrovským hitem letošního roku, nemohlo
být nic jiného než Já a pan Darcy.
Od první stránky je téměř jasné, o jaký typ příběhu
poběží, ale přesto vás to donutí dočíst až do poslední řádky.
Hlavní hrdinka je trochu netradiční Američanka, která
našla zalíbení v knihách. Už od mládí byla vedena touto cestou, takže bylo
téměř jasné, že práce v knihkupectví je pro ni na míru ušitá.
Předsudek, že knihomolové jsou tak trochu samotáři, se
nám zde jen potvrzuje. Hlavní hrdinka Emily tedy nevede za stěnami knihkupectví
zrovna pestrý život. Avšak její nejlepší přítelkyně Stella je naprostý opak.
Emily je sice její nadřízenou, ale jejich vztah to vůbec neovlivní. Stella se
umí bavit, a tak její plány na silvestra míří někam do Mexika, kam také láká
svou přítelkyni. Emily ale není fanynkou bikin a opíjení se na pláži. Daleko
raději by si sedla do kouta a četla si Pýchu a předsudek stále dokola.
Stella proklíná Jane Austenovou za to, že vytvořila
postavu pana Darcyho, do kterého je Emily bezmezně zamilovaná, a proto si
v dnešním století neumí najít reálného přítele a s každou další
nepodařenou schůzkou se více uzavírá do knižního světa.
Jednoho dne v knihkupectví McKenzie, kde Emily
pracuje, zapomene zákaznice leták, který upoutá Emiliinu pozornost. Je to
zájezd do Anglie pro milovníky Jane Austinové. Náplní týdne je putování po
stopách právě této spisovatelky. Emily to vidí jako skvělou příležitost, jak se
vyhnout pochybnému výletu do Mexika a ještě něco získat.
V tom se hlavní hrdinka opravdu nemýlila.
Přesto, že nejsem skalní příznivec tohoto literárního
žánru, musím uznat, že příběh je velmi poutavý a humor, se kterým je kniha
psaná, mi byl velice blízký.
Rozhodně nemohu říci, že lituji toho týdne, co jsem
s knihou strávila.
S romantickými pasážemi autorka opravdu nešetřila,
pokud vám však nevadí, lze knihu jen doporučit.
Světlo, stín a hudba v Měšťanské besedě v Plzni / 3. projekce
Chlad, vítr a nepřetržitě padající, lesknoucí se sníh ve tmě. Taková byla atmosféra pondělního večera 10.11. a nutno říct, že lepší podmínky pro projekci němé hororové klasiky Roberta Wiena si jen stěží lze představit.
Kabinet doktora Caligariho ( Das cabinet des Dr. Caligari ) je vrcholem německého filmového expresionismu a svým významem a uměleckým pojetím se oprávněně řadí mezi prvotní kinematografické legendy, jakou je beze sporu Upír Nosferatu, Frankenstein či Metropolis.
Příběh, jakkoliv zprvu působí přímočaře, přichází s naprosto novou metodou vyprávění; flashbacky, experimentální kamerové úhly, drastické nasvícení, přehnané, křečovité herectví v temných, abstraktních kulisách a hlavně finální časová smyčka! Takové prvky lze v historii filmu skutečně považovat za průlomové a ve své podstatě originální, uvědomíme-li si okolnosti vzniku. Vždyť se vracíme až do 20.let minulého století, kdy se filmový průmysl , tak jak jej známe dnes, teprve rodil.
Vypravěčem ponurého příběhu je mladý Francis, jenž se (zdánlivě) ve svých vzpomínkách vrací do minulosti k podivným událostem, odehrávajícím se v jeho rodném městě. Právě sem přijíždí na místí trh oplzlý doktor Caligari se svou vzrušující atrakcí, náměsíčníkem Cesarem, jenž údajně spí už od narození a procitá jen na povel svého pána. Jeho příchod je doprovázen jak vlnou velkého očekávání, tak záhadnou sérií vražd, která otřásá městskou společností a nutí zainteresovaného Francise vzít řešení případu do vlastních rukou. Ve snaze ochránit milovanou Jane se pouští do spletitého řetězce událostí, které nezastavitelně spějí k zcela nečekané pointě.
Projekce byla, tak jako v případě Nosferatu, obohacena o živý hudební doprovod, a to dvojici hrající na trombon a kytaru. A ačkoli mám k hudebnímu podkresu lecjaké výčitky, nelze popřít, že výsledkem byla doslova psychedelická podívaná, která svým způsobem prezentace předčila i samotného mistra napětí, Alfreda Hitchcocka.
České Budějovice jsou místem, na které si zřejmě nikdy nepřivyknu.
Snad je to tím, že je znám už od dětství, a přesto v nich nebydlím.
Jen začnu mít jednu jejich stránku rád, zhnusí se mi dvě jiné.
Jakkoli miluji jižní Čechy, zůstává pro mě tohle město směsicí všemožných pocitů a nálad, které nejsem schopen prolomit. Co mi z toho plyne? Snad jen ona klišovitá fráze, že domov je jen jeden, a že oblíbenost jistých míst není univerzální. Krása Budějovic mi tedy zůstává skryta, a já jsem zvědav, kdy ji konečně objevím. O letošním adventu to rozhodně nebylo.
A nyní dobrá zpráva pro všechny milovníky francouzských kaváren. Plzeňská Tartalette se rozrostla o celé jedno patro, na které se skutečně vyplatilo čekat. Nyní si můžete dát svůj oblíbený koláč (ať už sladký či slaný, nikdy neztrácí na kvalitě) u krásného výhledu na náměstí pokryté adventními trhy a masou nakupujících lidí. Kdyby jen každé ráno vypadalo tak jako to dnešní...love you Plzeň!
