DAMU není pro slabý


(Praha, 21.1.2013)
 
Toho dne bylo ráno třeskutě mrazivé. Ulice ještě stále tonuly ve tmě, když jsem na zastávce Pod palmovkou nastupoval do skrz naskrz přelidněné tramvaje se zamženými okny a některými již slušně zpocenými jedinci. Představa, že by snad každé mé pražské ráno mělo vypadat takhle, mi na náladě zrovna nepřidala. Krom hrozivého dechu a všelijakých jiných výparů mi rameno kleslo pod vahou přeplněné tašky, do které se mi předešlého večera podařilo narvat úplně všechno: oblečení, boty k přezutí, foťák (kterým, jsem nepořídil jediný snímek), iPad a desky s kopiemi mnou zvolených monologů a písní, na kterých v tu chvíli můj život kriticky lpěl.
Navzdory mému statusu korunovaného opozdilce, jsem do budovy DAMU, v Karlově ulici, dorazil jako první. Ačkoliv se zde nesvítilo, všechna patra byla již příjemně vytopena, dokonce i pan vrátný mě oblažil vřelým pozdravem, ale to jen proto, že jej doposud nestihlo vytočit zbylých padesát přichazečů.
Kolem deváté byla místnost s číslem 101 už slušně zaplněna. Všichni kolem byli připraveni zanechat ten nejlepší dojem, chopit se příležitosti a udělat pro svou divadelní kariéru maximum, jít přes mrtvoly. Já si jako vždy zachovával patřičný odstup, v cizím kolektivu nemám strpení pro exhibicionistické jedince. Nejednou jsem si vzpomněl na výraz mého kamaráda, přesně vystihující můj aktuální přístup: "komisní"!

Dopoledne všechny čekala pohybová zkouška. Jsem upřímně vděčný osudu, že jsem měl to privilegium stanout před komisí hned v první řadě, kde mohly krásně vyniknout všechny mé nedostatky, potažmo nezpůsobilost k jistým fyzickým úkonům. Avšak rytmická cvičení byla naprosto bezkonkurenční!
Poté následovaly dlouhé hodiny čekání, které jsem strávil ve společnosti několika ostatních uchazečů (mj. dva z nich byli přijati do druhého kola) nejprve v KFC a následně v kultovním baru Hany Bany. A pak, že nejsem schopen přinášet dostatečné oběti.
Hereckou zkoušku jsem odabsolvoval s co nejčistším svědomím, s pocitem, že jsem zde zanechal výstup, za který bych se nemusel stydět.
A nestydím!
 
                                napříč dnem s instagramem

 

 
 
 

* Django unchained soundtrack is fuckin' awsome!
 
 
 
Read more »

na maturitnom večeru

 
Maturitní večeře patří v rámci posledního ročníku k tomu lepšímu, na co se student může těšit a zároveň se na tuto událost znalostně naprosto nepřipravit. Nejde totiž jen o formální popřání si úspěchů s lidmi, se kterými už více znovu nenavážete kontakt, ale hlavně o to, udělat si konečně pohodu a shodit stres, jehož je v tom lednovém měsíci opravdu požehnaně.
Díky všem za skvěle *** večer!
 
 

 
 
 

 
někteří slabší pijáci hladinku neustáli
 



 
 
Read more »

Popular posts

Powered by Blogger.